Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudolf Habsburský

 

 

Rudolf Habsburský (* kolem 1281 – 4. července 1307 Horažďovice) byl vévoda rakouský, markrabě moravský, devátý král český (1306-1307) a titulární král polský z rodu Habsburků.

Původ

Rudolf-I.-Habsburský.jpgRudolf byl nejstarším z šesti synů římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského. Roku 1300 se po velkém diplomatickém úsilí oženil s Blankou, dcerou francouzského krále Filipa III. Cílem dynastického sňatku bylo sblížení Habsburků s Kapetovci. Manželství bylo bezdětné a Blanka na jaře 1305 zemřela.

Zápas o český trůn

Po nevyjasněném zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. roku 1306 se otec pokusil pro Rudolfa získat český trůn. Volební shromáždění se však rozhodlo pro manžela Václavovy sestry Anny Jindřicha Korutanského. Albrecht I. Habsburský české země prohlásil za odumřelé léno a udělil jej svému synovi Rudolfovi (v podstatě protiprávně, bez ohledu na staré právo české šlechty zvolit si sami krále). Rudolf Habsburský vtrhl dva týdny po volbě Jindřicha Korutanského za krále se svým vojskem do Čech a otec ho nedlouho poté následoval. Sliboval a rozdával peníze a brzy dosáhl toho, že se někteří předáci českého panstva za úplatu přidali na jeho stranu. Jakmile přitáhl k Praze, uprchl Jindřich Korutanský ze země.

Část šlechty vedená Jindřichem z Lipé, Hynkem z Dubé, Jindřichem I. z Rožmberka a pražským biskupem Janem IV. z Dražic a staroměstští konšelé přijali Rudolfa za svého krále. Podmínkou bylo potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské, jež stanovila právo domácí volby panovníka, Albrechtem I. a také sňatek čerstvě ovdovělého Rudolfa s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, která na něj měla přenést dědický nárok na polskou korunu. Dále musel Rudolf přislíbit, že vyrovná těžké dluhy posledních Přemyslovců.

Odboj české šlechty

Nebyli to však všichni významní čeští páni, kdo složil 16. října 1306 novému králi v den jeho volby a svatby hold. Chyběla tu především strana vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Rudolfa mnozí přijímali s nevolí jako reprezentanta cizí dynastie, o které se navíc proslýchalo, že nechala zavraždit Václava III. Nelibost vzbudil i způsob, jakým Rudolf došel trůnu. Smlouváním s prodejným panstvem a na úkor Přemysloven, což byly pravé dědičky koruny.

Počátkem roku 1307 se Rudolf sešel ve Znojmě s otcem a mladšími bratry. Byl mezi nimi i druhorozený Fridrich Sličný, jemuž přenechal ihned po své volbě českým králem rakouské a štýrské vévodství. Na této schůzce Albrecht znovu udělil české země dědičně v léno Rudolfovi a stanovil, že zemře-li on nebo někdo z jeho potomků bezdětný, připadne česká koruna některému z Habsburků podle práva primogenitury. Přítomní čeští a moravští páni pak přísahali věrnost nejen Rudolfovi, ale i jeho bratrům.

Kdyby snad Rudolf zemřel bez přímých potomků, měl se české koruny ujmout některý z jeho bratří, na prvním místě Friedrich.

Rudolf tak přišel o zbytky sympatií.

Král kaše

Rudolf se jevil jako schopný panovník, vynikal

střízlivou rázností, chladnou ukázněností a přísnou hospodárností; žil prostě a šetrně, naprosto odlišně od nádherymilovného způsobu svých předchůdců.
— Zdeněk Fiala

Přezdívali mu prý král „Kaše“, protože se živil touto mnišskou stravou, a po pražských ulicích se zpívaly popěvky o „králi hokynáři“.

Šetrnost, snaha zlepšit stav královských financí, kterému mělo napomoci především důsledné vymáhání daní a dávek, i zpochybnění pohledávek některých šlechticů vůči koruně, králi na popularitě nepřidaly. Nelibost budili i jeho cizí rádci, mezi nimiž se uplatnili cisterciáčtí opati Heidenreich ze Sedlce a Konrád ze Zbraslavi. Autor Dalimilovy kroniky králi mimo jiné vyčítá, že vyhnal z Pražského hradu královské dcery Elišku a Markétu. Právě je uznávala část šlechty za dědičky české koruny a vystoupila proti králi vojensky.

Smrt

V létě 1307 se Rudolf vypravil proti jednomu z rebelujících pánů, Bavorovi ze Strakonic do západních Čech a dosáhl v boji značných úspěchů. Když oblehl Horažďovice, Bavorova kapitulace se zdála být na dosah ruky. Nečekaně však zasáhla vyšší moc a mladý král zemřel.

Při obléhání Horažďovic onemocněl na úplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným. Předvídaje smrt svou, povolal k sobě do ležení před městem dva opaty, sedleckého i zbraslavského, s jejichž radou a pomocí učinil o záležitostech svých poručení křesťanské. Milované manželce své Elišce Polské, nyní již po druhé vdově, zapsal dvacet tisíc hřiven stříbra; otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o nějakém jeho otrávení a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4.července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti.
 

Pověstem o otravě ovšem neoblíbený král, který se do české historie příliš významně nezapsal, stejně nezabránil.