Břetislav I., přezdívaný kronikářem Kosmou český Achilles, (mezi 1002 až 1005 - 10. ledna 1055, Chrudim) byl český kníže z dynastie Přemyslovců, který vládl v Čechách v letech 1034–1055.

Původ

Břetislav byl nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky (a později snad druhé ženy) Boženy. Kolem roku 1002, kdy se zřejmě Břetislav narodil, neměl Oldřich příliš šancí dostat se na knížecí stolec a přestože už byl ženatý, vlastně mu nic příliš nebránilo zplodit levobočka.

Mládí

Břetislavův otec jej v roce 1019 určil správcem Moravy, čerstvě znovupřipojené k Čechám. Oženit jej však bylo poněkud složitější, nelegitimní potomek nebyl příliš atraktivním ženichem, nakonec to však vyřešil Břetislav osobně, když v roce 1021 unesl z kláštera ve Svinibrodu dceru bavorského velmože, markraběte z Nordgau Jindřicha, Jitku ze Svinibrodu (též Juditu, Gutu), se kterou se brzy oženil.

Břetislav s Jitkou žili v této době v Olomouci, kde se také narodil jejich první syn Spytihněv.

Císař Konrád II. si roku 1033 knížete Oldřicha předvolal (důvodem byla jeho neochota podporovat Konráda proti Polsku), obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Oldřichův bratr a Břetislavův strýc Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Spor mezi otcem a synem snad přiostřilo to, že Břetislav zřejmě Jaromíra podporoval.

Po smrti svého otce Oldřicha na podzim 1034 je kromě svého strýce Jaromíra jediným žijícím Přemyslovcem. Na trůn usedá Jaromír, ale vzápětí na to odstoupí v Břetislavův prospěch. Život mu to ovšem nezachránilo, o rok později byl, zřejmě Vršovci, zavražděn.

Výboje Břetislava I.

Břetislav se brzy ukázal jako velice silný a sebevědomý panovník a poté, kdy si upevnil a pojistil svoji domácí pozici a získal prvního následníka, zahájil rozšiřování své moci směrem na polské území. V letech 1038–1039 obsadil Krakov a Hnězdno, nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil vydání prvního známého českého zákoníku (tzv. Břetislavova dekreta). Vojtěchovy ostatky následně odvezl do Čech. Doufal zřejmě, že když pomohly zajistit arcibiskupství v Hnězdně, prokážou stejnou službu i Praze.

Jenže jeho protipolské tažení vzbudilo pozornost římského krále (a později císaře) Jindřicha III. Vzestup moci sousedního panovníka, navíc svého vazala, nemohl mladý Jindřich III. připustit stejně jako povznesení Čech zřízením arcibiskupství nebo dokonce povýšením na království.

Poslal do Polska vyhnaného piastovského knížete Kazimíra I. s oddílem svých bojovníků a zároveň žádal na Břetislavovi, aby vrátil polskou kořist a aby se jeho vojáci stáhli ze Slezska, které český kníže předtím téměř bez odporu dobyl. Tímto ultimátem se snažil vyprovokovat knížete k boji, na nějž se dobře připravil. Břetislav se snažil konflikt odvrátit a poslal jako rukojmí svého syna Spytihněva.

Boje s Jindřichem III.

Roku 1040 vytáhl Jindřich III. s říšským vojskem do Čech. Byla to již jeho druhá česká výprava (poprvé sem přitáhl z vůle svého otce roku 1033 a porazil knížete Oldřicha). Nyní postupovala Jindřichova vojska ve dvou proudech, ale jejich vpád byl odražen v bitvě u Brůdku na Šumavě. Jindřich musel uznat daný stav. Břetislavovým spojencem byl uherský král Petr Orseolo, který obsadil jižní pomezí českého souseda a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech.^[1] Spytihněv byl propuštěn. Břetislav nabídl Jindřichovi, že s ním bude jednat osobně, ale král se toužil pomstít za vojenskou porážku. V následujícím roce se vyhnul pohraničním zásekům, pronikl celkem bez problémů do nitra země a oblehl Břetislava na Pražském hradě.

Když se ukázalo, že biskup Šebíř i mnozí velmoži jsou přístupni kompromisům, kníže se Jindřichu III. podrobil, aby zabránil dalšímu pustošení své země. Poté se Břetislav I. dostavil na říšský sněm do Řezna, kde byla přítomna přední knížata. 15. října v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti.^[2] Údajně přijal Čechy a další dvě území (soudí se, že šlo o slezské Vratislavsko a Hlohovsko) v léno. Jednalo se ovšem hlavně o formální podrobení. Jindřich III. potřeboval Břetislava jako významného spojence. V následujících letech byl Břetislav již pevným a vysoce ceněným spojencem Jindřicha, kterého podporoval zejména při tažení do Uher.

Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher, kde měli v úmyslu sesadit z trůnu Samuela Abu a dosadit zpět Petra Orseola pobývajícího od roku 1041 v bavorském exilu. Výprava byla neúspěšná.^[3] Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petrovi Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven.^[3]

V roce 1054 vyřešil Břetislav komplikovanou otázku nástupnictví na knížecí stolec prosazením seniorátu (stařešinského řádu), zavázal svých pět synů a zemské předáky, aby

Dalším členům dynastie pak měly náležet menší úděly na Moravě. Krátce poté Břetislav zemřel na hradě Chrudim při tažení do Uher.

Potomci

S manželkou Jitkou ze Svinibrodu (1003? – 1058) měl Břetislav pět synů:

• Spytihněv II. (1031 - 1061), český kníže

∞ Ida Wettinská

• Vratislav II. († 1092), český kníže

∞ N.N.

∞ 1057 Adléta Uherská

∞ 1062 Svatava Polská

• Konrád I. Brněnský (1035? – 1092), český kníže

∞ 1054 Virpirka z Tenglingu

• Jaromír (1040? - 1090), pražský biskup
• Ota I. Olomoucký († 1087), olomoucký údělník

∞ Eufemie Uherská