Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alžběta I.

 

Alžběta I. (7. září 1533 – 24. březen 1603) byla královnou Anglie a Irska od 17. listopadu 1558 až do své smrti. Byla pátou a poslední panovnicí z rodu Tudorovců a dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové. Na trůn nastoupila po smrti své nevlastní sestry Marie za jejíž vlády byla pro podezření z podpory protestantského povstání téměř rok vězněna.

alzbeta-i..jpgg.jpgAlžběta dokázala sestavit kvalitní královskou radu a spoléhala se na rady svých poradců vedených Williamem Cecilem, baronem z Burghley. Jedním z prvních počinů její vlády byla podpora vytvoření protestantské církve. I když měla několik nabídek k sňatku, nikdy se nevdala. I když byla opatrná v zahraničních výbojích porážka španělské Armady roku 1588 ji přinesla nehynoucí slávu a tato událost bývá označována jako jedno z největších vítězství anglické historie. Asi dvacet let po smrti začala být oslavována jako panovnice zlatého věku. Období její vlády bývá uváděno jako alžbětinská doba a vyznačuje se mimo jiné rozvojem anglického divadla, jehož představiteli byli William Shakespeare a Christopher Marlowe, a vládou nad moři reprezentovanou Francisem Drakem, Johnem Hawkinsem a Walterem Raleighem.

Historici jsou nicméně opatrní v hodnocení jejich úspěchů. Často Alžbětu označují jako popudlivou a občas nerozhodnou panovnici. Ke konci její vlády některé ekonomické a vojenské neúspěchy snížily její popularitu. Nicméně Alžběta je označována jako charismatická a svéhlavá panovnice v období kdy vládci okolních zemí museli čelit vnitřním problémům, které vedly k ohrožení jejich pozice na trůnu. Po krátkém období vlády jejích nevlastních sourozenců Eduarda a Marie bylo 44 let, kdy byla na trůnu obdobím cenné stability pro království. Vláda Alžběty I. se většinou nespojuje s tudorovskou vládou ač byla Alžběta I. dcerou Jindřicha VIII. Tudora. Zpravidla se toto období nazývá jako alžbětinská doba čí zlatý věk Anglie

Mládí

Alžběta se narodila 7. září 1533 jako dcera Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové. Jméno dostala po svých babičkách Alžbětě z Yorku a Alžbětě Howardové. V době narození byla dědičkou trůnu, protože poté co Jindřich nechal zrušit sňatek se svou první ženou Kateřinou, nechal prohlásit jejich dceru Marii za nelegitimní.

Jindřich si velmi přál mužského potomka, ale poté, co Anna Boleynová prodělala dva potraty, došel k názoru, že s ní již nebude mít syna, a roku 1536 ji nechal popravit. Alžběta měla tehdy necelé tři roky a byla prohlášena za nelegitimního potomka. Alžběta studovala kromě angličtiny i latinu, italštinu a později i francouzštinu a řečtinu. Roku 1550, kdy bylo její studium formálně ukončeno, byla jednou z nejvzdělanějších žen své doby.

Jindřich zemřel roku 1547, v době kdy bylo Alžbětě 13 let. Kateřina Parrová, poslední Jindřichova žena, se brzy znovu provdala za Thomase Seymoura a vzali si Alžbětu do svého sídla. Tam zažila Alžběta emocionální krizi, která ji zřejmě poznamenala na zbytek života. Thomas trávil s Alžbětou mnoho času, a dokonce ji navštěvoval v její ložnici. Poté co je Kateřina zastihla v objetí, ukončila tento vztah a Alžbětu poslala pryč. Po smrti Kateřiny se snažil Seymour přesvědčit Alžbětu, aby si ho vzala. Pro jejího bratra a královskou radu to představovalo nebezpečí převzetí moci Seymourem, a tak ho obvinili ze zrady a nechali popravit.

Po Eduardovi nastoupila na trůn přesvědčená katolička Marie, která rušila protestantské reformy zavedené za jeho vlády. Její počáteční obliba poklesla poté, co vyšlo najevo, že se chce vdát za španělského prince Filipa. Nespokojenost vyvolala vzporu a mnoho ze vzbouřenců vidělo naději v Alžbětě, jejíž výchova a názory byly protestantské. Po potlačení vzpoury byla Alžběta obviněna z podpory vzbouřenců, což ona důsledně odmítala, a na rozdíl od Jany Greyové, která byla popravena, strávila asi rok v domácím vězení. Po dvou falešných těhotenstvích Marie začalo být zřejmé, že asi nebude mít potomstvo, a Alžběta začala být brána v úvahu jako příští královna. 6. listopadu 1558 ji Marie jmenovala za svou nástupkyni a po její smrti 17. listopadu se stala Alžběta panovnicí.

Vláda

Náboženství

Soukromý názor Alžběty na náboženství není znám. Její církevní politika se vyznačovala pragmatickým přístupem. Jedním z hlavních problémů byl její nárok na trůn. Podle protestantského práva byla zpětně prohlášena nelegitimním potomkem a nebyla legitimizována ani podle katolických zákonů. Její rozchod s Římem ji ale zřejmě z jejího pohledu učinil právoplatnou nástupkyní na trůnu. Alžběta a její rádci vnímali nebezpečí křížové výpravy proti Anglii. Byl tak přijat protestantismus jako základ dalšího rozvoje Anglikánské církve, ale s některými znaky katolicismu a byl odmítnut radikální puritánský pohled.

Roku 1559 začal parlament pracovat na zákonech založených na reformách započatých v době vlády Eduarda VI. s anglickým panovníkem, jako vrchním představitelem církve. V Dolní sněmovně se tyto záměry setkaly s velkou podporou, ale ve Sněmovně lordů se proti nim vytvořila opozice, především ze strany biskupů. Alžběta měla štěstí, když využila nepřítomnost některých církevních hodnostářů, včetně arcibiskupa canterburského, a své záměry prosadila. Nový zákon o svrchovanosti byl přijat 8. května 1559.

Všichni veřejní činitelé byli nuceni přísahat oddanost panovnici jako vrchnímu hodnostáři Anglikánské církve, jinak se vystavili nebezpečí zbavení funkce. Nicméně zákony týkající se kacířství byly zrušeny, aby se neopakovala perzekuce z doby vlády Marie. Byl také přijat zákon o jednotě, který stanovil povinnou návštěvu bohoslužeb a povinnost používání Knihy modliteb (Book of Common Prayer) ve verzi revidované roku 1552.

Uvádí se, že během jednoho roku vlády této panovnice bylo z důvodu odlišné konfese popraveno zhruba stejně lidí, jako za celou dobu (331 let) existence katolické inkvizice - 3000 až 5000 osob.[1]

Otázka sňatku

Od jejího nástupu na trůn byl důležitou otázkou její sňatek. Nicméně Alžběta se nikdy nevdala a důvod není zcela jistý. Je možné, že důvodem byl její zážitek ze vztahu s Thomasem Seymourem, nebo možná věděla, že je neplodná. Nepotřebovala muže jako podporu pro svou vládu a sňatkem by riskovala ztrátu kontroly nebo ovlivňování politiky ze zahraničí. Na druhou stranu by její sňatek mohl přinést následníka.

Alžběta dostávala nabídky k sňatku často, ale reálně uvažovala pouze o třech. Prvním z nich byl její přítel z dětství Robert Dudley. Roku 1559 její přátelský vztah s ženatým Dudleyem zřejmě přerostl v lásku. Když jeho žena zemřela za nevyjasněných okolností, propukl skandál. Alžběta nějakou dobu asi vážně uvažovala o sňatku s ním, ale po několika měsících se rozhodla od svého záměru odstoupit. Robert Dudley byl jmenován hrabětem z Leicesteru a stal se členem státní rady a zůstal Alžbětiným nejlepším přítelem.

Po aféře s Dudleym se Alžběta ke svému případnému sňatku vyjadřovala zdrženlivě. Parlament na ni naléhal, aby si vybrala ženicha, ale ona odpovídala vyhýbavě. Po její nemoci parlament požadoval, aby se buď vdala, nebo určila svého nástupce, aby se tak vyloučilo nebezpečí občanské války. Jako reakci na tento nátlak Alžběta odročila jednání parlamentu až do roku 1566, kdy potřebovala zvýšit daně. Od roku 1570 začalo být starším členům vlády jasné, že se Alžběta nevdá a William Cecil začal hledat řešení nástupnického problému. Nicméně Alžbětina neochota jmenovat svého nástupce zajistila bezpečnost její pozice proti možnému spiknutí.

Zahraniční politika

V rámci politiky vůči Skotsku se Alžběta snažila dosáhnout odchodu Francouzů z této země, protože se obávala, že Francie chce napadnout Anglii a dosadit skotskou královnu Marii Stuartovnu na její místo. Její rada ji přesvědčila, aby vyslala vojsko na podporu skotských protestantských vzbouřenců a ačkoli výsledky tažení nebyly přesvědčivé, vedly k uzavření mírové dohody z Edinburghu, a k odstranění francouzské hrozby ze severu země. Když se Marie vrátila roku 1561 do Skotska, aby se ujala moci, měla země stabilizovanou protestantskou církev a byla řízena radou protestantsky zaměřených šlechticů podporovaných Alžbětou. Marie odmítla ratifikovat mírovou dohodu.

Marie se roku 1565 vdala za Jindřicha Stuarta, který byl také uchazečem o anglický trůn. Stuart se brzy stal nepopulárním a v únoru 1567 byl zavražděn spiklenci vedenými Jamesem Hepburnem. Krátce nato se za něho Marie provdala a zavdala tak příčinu k podezření, že se na Stuartově vraždě podílela. Tyto události vedly k Mariině porážce a uvěznění, ale jí se podařilo uniknout do Anglie. Alžběta se nechtěla angažovat ve prospěch Marie ve Skotsku a tak ji nechala uvěznit. Později se stala záminkou několika vzpour na severu země. Marie se asi neangažovala ve všech katolických nepokojích, jejichž cílem bylo její dosazení na anglický trůn, které zasáhly zemi v letech 1571 až 1586. Alžbětin hlavní vyzvědač Francis Walsingham ale předložil dopisy, které Marie poslala vzbouřencům a to pomohlo královské radě přesvědčit Alžbětu, aby byla Marie souzena za zradu a 8. února 1587 popravena.

Po neúspěšné okupaci Le Havre v letech byla další vojenskou výpravou na kontinentu podpora protestantských holandských vzbouřenců proti Filipovi II. V prosinci 1584 vytvořil Filip II. alianci s katolickou ligou a tím se zvýšil vliv Španělska v Nizozemsku a nebezpečí invaze Španělů do Anglie. Anglie reagovala uzavřením mírové dohody z Nonsuchu, kde přislíbila vojenskou pomoc Nizozemsku. Tato dohoda byla zahájením anglo-španělské války, která skončila až podpisem mírové dohody v Londýně roku 1604.

V polovině července 1588 vyrazila španělská Armada, velká flotila válečných lodí, směrem k Anglii, aby podpořila španělskou invazi do jihovýchodní Anglie podporovanou vévodou z Parmy. Vlivem špatného odhadu situace, nešťastných náhod a útoku zápalných anglických lodí utrpělo španělské loďstvo velké ztráty. Její lodě, které přečkaly útok zápalných lodí, vyrazily na severovýchod a podél irského pobřeží, kde flotila utrpěla další ztráty, dorazilo do Španělska jen zbytky původní mocné flotily. Angličané si nebyli jisti, jaké ztráty utrpěli Španělé a tak chystali obranu pobřeží. Poté co nedošlo k žádné invazi, byly konány děkovné bohoslužby v katedrále svatého Pavla. Porážka španělského vojska byla využita jako oslava Alžběty i protestantské Anglie. Nicméně toto vítězství neznamenalo konec války se Španělskem, které dále ovládalo Nizozemsko a hrozilo případnou další invazí.

Když se stal protestant Jindřich IV. francouzským králem, poslala mu Alžběta vojenskou pomoc, aby mohl stabilizovat své postavení. Jindřichův nástup se setkal s velkým odporem katolické ligy a Filipa II. a Alžběta se obávala ovládnutí francouzských přístavů Španěly. Nicméně tažení bylo neúčinné. Lord Willoughby neuposlechl Alžbětiny příkazy a potloukal se severní oblastí Francie s 4000 vojáky. Podobně neúspěšné bylo i vojsko pod vedením Johna Nerreyse v Bretani. V tomto tažení se projevovala ztráta kontroly Alžběty nad jejími vojenskými veliteli v zahraničí.

Irsko bylo jedním ze dvou království, kterému Alžběta vládla, ale její katoličtí obyvatelé využívali jakoukoli možnost spiknutí s jejími nepřáteli. Alžběta uplatňovala politiku darování půdy v Irsku svým dvořanům, aby tak omezila možnost vytvoření základny vzpour podporovaných Španěly. V potlačování vzpour byla uplatňována taktika spálené země a zabíjení obyvatel (včetně žen a dětí). Uvádí se, že například při potlačení vzpoury roku 1582 bylo zabito asi 30000 Irů. V letech 1594 až 1603 vypukla v Irsku velká vzpoura vedená Hughem O'Neilem, podporovaná Španělskem. V létě roku 1599 vyslala Alžběta vojsko vedené Robertem Devreuxem, ale ten nebyl schopen dosáhnout žádného výsledku a bez jejího svolení se vrátil zpět. Byl nahrazen Charlesem Blountem, kterému trvalo tři roky, než vzbouřence porazil.

Pozdní období

Období po porážce španělské Armady přineslo i problémy. Válka se Španělskem a konflikt v Irsku musely být financovány zvýšením daní. Ekonomika byla zasažena i neúrodou a tak se životní úroveň snižovala. V té době také vzrůstala represe proti katolíkům a zdání míru a prosperity bylo podporováno systémem vyzvědačů a využitím propagandy. V posledním období její vlády Alžbětina popularita postupně klesala. Období ekonomické nejistoty nicméně vedlo k velkému rozkvětu literatury. 90. léta 16. století bývájí označována jako vrcholné období anglického divadla s takovými jmény jako William Shakespeare a Christopher Marlowe.

Alžbětin nejbližší rádce William Cecil zemřel 4. srpna 1598 a jeho úřad převzal jeho syn Robert Cecil, který se brzy stal hlavní postavou vlády. Alžběta nebyla ochotna jmenovat svého nástupce a tak Cecil začal připravovat podmínky pro nekonfliktní předání moci. Navázal tajná jednání se skotským králem Jakubem, který měl velký nárok na anglický trůn. Cecil doporučil Jakubovi, aby se snažil na Alžbětu působit přátelským dojmem a naklonil si ji.

Alžbětin zdravotní stav byl dobrý až do podzimu roku 1602, kdy série úmrtí mezi jejími známými vyvolala deprese. V březnu následujícího roku onemocněla a její stav byl poznamenán dlouhodobým obdobím záchvatů melancholie. Zemřela 24. března 1603. Několik hodin po její smrti prohlásil Cecil a královská rada Jakuba I. králem Anglie.

Odkaz

Očekávání od nového krále byla veliká a po uzavření míru se Španělskem roku 1604 a snížení daní se zdálo, že budou naplněna. Do smrti Roberta Cecila roku 1612 byla uplatňována stávající politika. Nicméně poté Jakub začal stranit svým příznivcům a začaly se objevovat vzpomínky na Alžbětino období. Ta byla oslavována jako protestantská hrdinka a doba její vlády byla označována jako zlatá éra. Jakub byl popisován jako sympatizant katolíků a jeho vláda podezírána z korupce. Triumfální obraz, který Alžběta podporovala ke konci své vlády, navzdory ekonomickým problémům, byl brán jako skutečnost. Její vláda byla popisována jako období kdy panovnice, církev a parlament spolupracovali ve shodě.

Obraz Alžběty a období její vlády je současnými historiky popisován plastičtěji. Mezi její úspěchy se řadí porážka španělské Armady a některé útoky proti Španělům (Cádiz roku 1587 a 1596) ale někteří upozorňují i na neúspěšná válečná tažení jako bylo roku 1597 tažení na Azory. Jsou zmiňovány i její problémy s udržením klidu v Irsku. Spíše než jako aktivní obránce protestantů je popisována jako panovnice uplatňující obezřetnou zahraniční politiku.

Alžběta stabilizovala Anglikánskou církev jako základ národního uvědomění a její další rozvoj. Ti kdo ji označovali jako protestantskou hrdinku, přehlíželi to, že odmítla zrušit všechny katolické zvyklosti. Protestanti alžbětinského období považovali zákony o svrchovanosti a jednotnosti z roku 1559 za přijatelný kompromis.

Navzdory defenzivní zahraniční politice byla v zahraničí respektovanou panovnicí a to u takových zemí jako Španělsko, Francie a Svatá říše římské. Pod její vládou získal anglický národ sebevědomí a pocit svrchovanosti. Alžběta byla prvním tudorovským panovníkem, který vládl v souladu s míněním parlamentu a šlechty a svých rádců.